Zkoušení
ultrazvukem
Zkoušení ultrazvukem patří mezi základní metody NDT zkoušení materiálu. Řadí se mezi metody objemové, tudíž má schopnost detekovat plošné i objemové vady, nacházející se v celém objemu zkoušeného materiálu. Cílem jejího použití je detekce vnitřních vad, jako jsou různé bubliny, póry, praskliny i vady povrchové, vady plošné tj. trhliny, zdvojeniny, póry a shluky pórů. Umožňuje měření tloušťky materiálu, strukturu, úbytků materiálu vlivem koroze apod. Podstatou ultrazvukové metody je odraz ultrazvukových vln na rozhraní necelistvostí ve zkoušeném materiálu. Nejpoužívanější metoda pro zkoušení materiálu ultrazvukem je metoda odrazová impulzová.
Zkoušení
radiografické
Fyzikální princip metody spočívá v interakci ionizujícího zařízení s hmotou výrobku a v následném zviditelnění (detekci) prošlého ionizujícího záření za kontrolovaným výrobkem vhodným detektorem. Výsledkem interakce záření s hmotou je změna jeho primární intenzity, a proto lze tímto způsobem zviditelnit místa, ve kterých se vyskytují nehomogenity například ve svarovém kovu bubliny, póry nebo v odlitku staženiny aj., u nichž ke změně intenzity záření dochází v menší míře než v okolním „zdravém“ materiálu. Tato místa jsou následně na filmu znázorněna jako více exponovaná tedy tmavší, s větším zčernáním a při prosvícení filmu negatoskopem je může defektoskopický pracovník vyhodnotit. Ke zkoušení prozařováním se využívá rentgenové zařízení, záření gama nebo neutronové záření. Jako zdroje rentgenového záření se používají rentgenové lampy. Jako zdroje gama záření se používají gama zářiče.
Zkoušení magnetickou metodou práškovou
Princip magnetických práškových metod je založen na zjišťování rozptylového magnetického toku. Pokud se nachází ve zmagnetovaném předmětu povrchová necelistvost kolmá k magnetickým siločarám, magnetické siločáry vystoupí na povrch a pokračují dál. Jemné železné piliny, nanesené na zkoušený povrch, se v místě vady shromažďují a přemostí jej. Důvodem vystoupení magnetického toku nad vadu komunikující s povrchem je to, že vzduch ve vadě má ve srovnání s okolním materiálem nízkou permeabilitu a nemůže siločáry zkoncentrovat v takové míře, jako sousední feromagnetický materiál. Siločáry na zkoušeném povrchu (nad trhlinou) se zakřiví do oblouku a mohou být rozptýlenými železnými pilinami zviditelněny. Částečky železa se přichytí na siločáry magnetického pole a nad trhlinou vytvoří magnetickou indikaci. Zmagnetování zkoušeného předmětu lze provést pólovým nebo proudovým magnetováním. Podle typu detekčního prostředku a způsobu hodnocení vad, rozdělujeme metody barevné a fluorescenční.
Zkoušení
kapilární metodou
Kapilární metody jsou založeny na využití charakteristických vlastností fázových rozhraní a jevů, označovaných jako kapilární jevy nebo kapilární vlastnosti kapalin. K nejdůležitějším vlastnostem těchto jevů při kapilární zkoušce patří povrchové napětí, krajový úhel, kapilární elevace, kapilární tlak a viskozita. Princip kapilárních metod spočívá ve využití vzlínavosti a smáčivosti vhodných kapalin, jejich barevnosti nebo fluorescence. Těmito kapalinami se pokrývá zkoušený povrch tak, aby mohl vnikat do necelistvosti. Po odstranění přebytku penetrantu z povrchu a po skončené penetraci vad, vzlíná penetrant zbylý ve vadách na povrchu a za pomoci vývojky, nanesené na povrch, vytváří barevnou nebo fluoreskující indikaci vady.
Zkoušení
vizuální
Vizuální zkoušení je ve své podstatě zjištění a vyhodnocení povrchových vad lidským okem. Do vizuálního zkoušení se též počítá rozměrová kontrola výrobků, kontrola drsnosti povrchů, kontrola přímosti aj. Vizuální zkouška by měla předcházet jiné NDT zkoušce, jelikož může odhalit vady, které mohou bránit správnému provedení nebo vyhodnocení výsledků jiné metody. Zjištění nepravidelností tedy vad výrobků se provádí posouzením pouhým okem bez pomůcek případně jednoduchými pomůckami to je lupa, zrcátka, měrky a podobně nebo pomocí technických zařízení – endoskopy, foto nebo video kamery. V obou případech musí být zkoušený povrch dostatečně osvětlený. Spolehlivé provedení vizuální zkoušky je dáno viditelností detailu to je stupněm rozlišitelnosti objektů (zrakový vjem).
Zkoušení
netěsností
Zkoušení netěsností je zaměřeno na zjišťování nedokonalostí pevného rozhraní, které umožňuje za tlakového spádu mezi dvěma povrchy průnik tekutin. Obecně lze detekovat vady materiálu (vzniklé nedokonalostí metalurgického, či technologického procesu nebo za provozu), mechanických spojů a nerozebíratelných spojů (svary, lepené a pájené spoje).
Velikost netěsnosti je pak dána mírou objemu látek proniklých vadou za jednotku času. V zásadě se rozlišují dva základní typy zkoušek – integrální (pro určení celkové hodnoty velikosti netěsnosti) a lokalizační (zaměřené na určení polohy netěsnosti).